21 svítání pro nová spojenectví 
a vícedruhová soužití

3.9.-23.9.2026

​

Každé ráno po dobu  dvaceti jedna dní vstanu za svítání a skrze dech a pohyb se spojím sama se sebou i se světem kolem. Cvičení pro mě ale není jen způsob, jak pečovat o tělo a mysl. Každá praxe, která nás učí vnímavosti, vytrvalosti a soucitu, v nás probouzí vědomí propojenosti a tím i schopnost jednat ve světě s vědomím širšího celku.

​

"(...) představovat si jiné světy a pečovat o ně, a to jak o ty, jež v prekérních podmínkách existují teď, tak i o ty, jež potřebujeme vnést do spojenectví s dalšími tvory kvůli stále ještě možnému zotavení minulostí, přítomností a budoucností"     Donna Haraway, Zůstat u nesnází, s.75

​

středa 3.9. 

​

Za jakých podmínek spolu můžeme prospívat? Letošních 21 svítání chci věnovat našim vztahům se zvířaty, možnostem vícedruhového soužití a lidem, kteří hledají nové způsoby, jak je vytvářet.

​

Už víc než rok  jsem vzdáleným svědkem uzdravování a zotavování, ale také důstojného stárnutí a umírání původně hospodářských zvířat v různých útočištích po celém světě skrz sociální sítě. Mnohem přímější zkušenost mám se psy, jejichž začátek života byl těžký a se kterými jsem procházela jejich zotavováním – i limity, které takový proces může mít. 

​

Moje blízkost s jinými, dnes zavrženými původně domácími zvířaty – holuby – se ale zrodila před několika lety. Nevybrala jsem si ji sama. Nejdřív jsem se jí dokonce snažila zabránit. Když jsem viděla, že si párek holubů vybral můj balkon jako místo k zahnízdění, před odjezdem z Prahy na několik týdnů,  jsem zakryla velký květináč, do kterého už začali snášet klacíky na stavbu hnízda, dlouhým truhlíkem.

​

O to větší bylo moje překvapení, když jsem se po několika týdnech vrátila a zjistila, že holubi navzdory překážce zahnízdili a vejce vyseděli. Jedno z holoubat se ale právě kvůli ní nevyvíjelo dobře. Nemělo dost prostoru pro křídla, bylo ve tmě a na hlavičce mělo ještě kus skořápky.

​

Truhlík jsem hned sundala a přemýšlela, jestli volat záchrannou stanici, nebo chvíli počkat, co se bude dít. Už druhý den ráno vypadalo holoubě mnohem lépe. Jeho sourozenec za pár dní opustil hnízdo, ale tohle holoubě vypadalo, že si do života odnese nějaké postižení.  Holubí rodiče se ale vraceli. Den za dnem, ještě několik týdnů. Bylo jasné, že oni to s ním nevzdali. Několikrát denně jsem slyšela mávání holubích křídel při přistávání na balkoně i přes zavřená okna, chodila pozorovat péči i samotné holoubě. A holoubě se pomalu uzdravovalo, sílilo a nakonec zvládlo odletět.

​

Oddanost a vytrvalost holubích rodičů mě přiváděla v úžas, dojímala a učila. Od té doby jsem propadla kouzlu těhhle ptáků a chtěla jsem o nich vědět víc. A právě tímhle příběhem otevírám letošních 21 svítání. V příštích dnech budu sdílet něco z toho, co jsem se od té doby o holubech dozvěděla – a také o nových způsobech soužití, které s nimi jako lidé hledáme a vytváříme.

​

​

👉 Přidej se – pohybem, sdílením, příspěvkem. Každý z nás může rozhýbat změnu