Chcete newsletter odebírat?

Aštanga je ucelený systém jógy, který je založený na sériích ásán, mezi kterými se plynule přechází v souladu s dechem. Tuto metodu založil a rozvinul Patábi Džois v jižní Indii, ve městě Majsúr (odtud také název tradičního způsobu výuky aštanga jógy). Patábi Jois byl žákem Krišnamačáriji, jedné z největších osobností jógy minulého století. Krišnamačárijovi je připisovaná vinjása, spojení pohybu a dechu v józe. 

 

První série, tzv. jóga čikitsa (jógová terapie) je zaměřená především na odstranění páteřních bloků, rozvoj tělesné síly a pružnosti. Tyto účinky nejsou cílem praxe aštanga  jógy, ale prostředkem k dosažení tělesné a mentální rovnováhy a zvýšené vnímavosti k vlastnímu tělu.

 

Aštanga jóga má dynamický charakter a patří mezi fyzicky náročnější směry, typická je pro ní plynulost a krátké výdrže v pozicích. Díky principům ashtanga jógy jsou tyto  výdrže (na 5 dechů) dostatečné k tomu, aby jógové pozice měly kladný účinek na celý organismus.

 

V aštanze se hodně řeší „rodokmeny“ (lineages), tedy v jaké linii učitelů zpět k Patábi Džoisovi tuto jógu praktikujete, co je víc autentické a pravé. Tohle mě moc nezajímá. Já studuju poslední roky s Borisem Georgievem, který vnáší do této někdy exaltované praxe klidné pohroužení a radost. Jedním z rizik aštangové praxe je, že může vést k určitému druhu závislosti na pořádné porci fyzické práce a výkonu (dosahování pokročilých pozic) a tak mohou lekce někdy vypadat, že si tam přišli lidé tu praxi „odcvičit“. Dalším rizikem je právě silná exaltovanost, důraz na silný dech, pocení, vstupy do náročných ásán se mohou pro někoho stát cílem a ne cestou. Takový způsob praxe nás ale nepřivede blíže k sobě, může být naopak tím závojem, , který nás k sobě nepustí. Cítím, že s Borisem je to jinak. Není třeba něco dokazovat. Soustavnou praxi by měla pohánět láska a radost, napojení se na vnitřní zdroj, ne disciplína a vůle, které přicházejí z vnějšího světa. A v tomto ohledu je Boris skvělým učitelem.